Jsme spolu. Neexistují hranice.

V každém městě, kde jsem ještě nebyl, je první, co udělám, že nasednu do autobusu/tramvaje.
Trocha se učit.
Zkusit, procítit to, jaké to je být tam přítomným.
Žít.
Trávit skutečné dny, vstát brzy ráno, vláčet sebou dítě, v dešti, je pichlavá těžká vůně vlněných kabátů.
Sluncem opálená, hnědá, zpocená pokožka, trocha parfému, malý smích opodál.
Je to naučné.
Strniska, mejkapy, pohledy, zadívaní se přes okno. Seznamujeme se.
Všude každý jinak. Totiž stejně, to samé.
Naposledy jsem ve Stockholmu v autobuse ztratil trochu rovnováhu, šlápl jsem na nohu nějaké tetky, chytil jsem se jí, téměř jsme spadli.
Írečito, vykřikl jsem maďarsky, jako bych se lekl, že pardon, do Prčic.
Tetka odpověděla anglicky, že žádný problém, jinak že její zeť je Maďar, že i on někdy poví něco jako do Prčic, její dcera se učí ve Vídni, tam se seznámili. Ve své zmatenosti jsem se zeptal, zda jí můžu nějak pomoci, když už jsem do ní strčil.
Ale, ne, ale následující zastávka je i tak konečná, dejme si jednu kávu, za hodinu se má setkat se svojí přítelkyní, jdou do nějakého pěveckého sboru.
V živote jsem nepil kávu, a to navíc na pozvání švédské dámy.
Dobře jsme si povykládali.
Ovlivnilo mne to.
Je možné nebát se navzájem.
Je možné dát/dostat čas, úsměv, vědomosti.
Stačí to len připustit.

Neexistuje větší síla.
Spojení mezi lidmi. Výměna vědomostí a zkušeností. Bezpečnost, chápající známí všude okolo.
Podporující, otevřený svět.
Žijeme tady, cestujeme sem a tam, učíme se opodál.
Jsme spolu.
Tady na zemi, a existuje ještě i víc.

Tibor Jakabovics, Zakladatel


VE SPOLEČENSTVÍ LAVYLITES

Ctíme Přírodu a její dary přijímáme s úctou. Žijeme a tvoříme s vášní. Zažili jsme a věříme v sílu dobra